Zastavuji pod stromy v poušti v blízkosti nomádského stanu.
Vařím si kávu a trochu lelkuji po okolí. Po nějaké chvíli
přichází muž se třemi dětmi. Dívka má zavázanou nohu. Její
otec se mi snaží něco vysvětlit a ukazuje na nohu. Po sejmutí
špinavé hadry a bylin pochopím, že má dívka silnou
infekci, způsobenou malou rankou od trnu na který stoupla.
Noha od chodidla až po koleno je celá bílá. Pokouším se
muži vysvětlit, že noha brzy změní barvu do modra a že to
bude znamenat, že se velmi silná infekce změní na otravu
krve a že noha by mohla být uříznuta. Muž nechápe, co jsou
antibiotika, které by měla jeho dcera okamžitě začít užívat.
Dávám jim ibalgin, paralen a čistá obinadla. Nabízím
mu také, že jeho dceru odvezu do nejbližší nemocnice do
Zagory, což je 80 kilometrů a zaplatím za její ošetření. Muž
odmítá. Dostávají tedy alespon 300 Dirhamů. Zvou mě na
čaj do nomádského stanu. Kolem nás je pár koz a slepic.
Jsou velmi chudí.
—Někde v poušti před Zagorou, březen, 2015, Maroko

Hašiš a kuřata

7. 3. 2015, Ifrane
Ráno vstávám v 7 hodin a pokračuji v cestě na Fes. U silnice
kupuji med, 2 kila asi za 150 Kč. Při nákupu medu od chudého
berbera proběhne incident s vojáky. Ještě než u nás zastaví,
tak mi prodejce strčí sklenici medu pod auto, aby nebyla
vidět. Vojáci skopnou jeho stoleček do škarpy a patrně mu
vyhrožují. Snažím se protestovat, ale než stačím zasáhnout
a pohrozit jim novinářskou průkazkou, tak vojáci naskáčou
do auta a odjedou.
Přijíždím do Fesu asi ve 12 hodin. Na ulici potkávám Mohameda,
studenta techniky. Bere mě do domu rodičů, kde mě
seznamuje se svoji šestnáctiletou sestrou. Dostávám najíst,
pak zvu Mohameda na kávu. Doprovází mě do Mediny. Je
úchvatná, starobylá, na několika návrších. Stísněné uličky,
někdy pouze 1 metr široké, prodejci všeho. Století staré mešity,
školy, internáty, koželužna prošlapané dlaždice, ohmatané
stěny. Lidé nejsou agresivní, jako v Marakeshi. Po prohlídce
města jedu ještě 50 kilometrů ne sever. Na přespání
nacházím místo blízko ovčí farmy.
8. 3.
Zase hory, zelená úrodná údolí. Jedu pomalu. Přede mnou
zastavuje auto a řidič naznačuje, abych také zastavil. Ptá se,
jestli nechci na čaj a snídani. Souhlasím. Přijíždíme k velkému
novému domu. Před domem je zaparkovaný mercedes.
Vítá nás majitel a ženy hned přináší snídani, smažená vajíčka,
chléb a olivový olej. Dáváme se do řeči a prý jestli si
nedám trochu hašiše. S díky odmítám. Douar, majitel domu
přede mě po chvíli postaví na stůl asi dvoukilový pytel hašiše
vlastní výroby a té nejlepší kvality a prý jestli chci, mohu
si to vzít na zkoušku s sebou. Kamarád z Německa si vždy
odveze padesát kilo a Němci jsou údajně velmi spokojeni.
Snažím se Dourovi vysvětlit, že by se asi hašiš dal prodat,
ale že nemám ty správné konexe na takovou akci. Dostanu
ještě nabídku vzít s sebou 10 kilo za sníženou cenu. 1 kilo
vychází na 15 000 Kč. Nejsem drogový dealer, abych odhadl
výnos celé transakce. Jdeme ale na prohlídku domu. V prvním
patře, které není zařízené jsem napočítal osm pytlů
marihuany. Jenže pytle jsou asi 180 cm vysoké a v průměru
mají tak 140 cm. V některých se peleší slepice. Ahmed, kamarád
Douara hrábne do jednoho z pytlů, rozevře dlan, vyfoukne
lístky a hrst semínek si hodí do pusy. Chvíli poslouchám
chroupání jeho zkažených zubů, než obsah spolkne.
Pak jdeme na terasu domu. Douar se slastně rozhédne do
údolí: „Podívej na ta úrodná pole, všude olivy a marihuana.
Tam vlevo, kousek dál, vpravo, všude roste ta nejlepší tráva.
A ty jsi náš host a ty tady zůstat 1 měsíc. Rozumíš?“ Odmítám
a lžu, že mám trajekt následující den. ,,A Jan ty jsi
ženatý?“ Říkám, že ne. Douarovi se rozzáří oči. „No to není
problém, ženu najdeme a dnes večer oslavíme. „Vidíš ta kuřata?“
a ukáže na zahrádku pod námi, kde skutečně pilně
hrabou pěkná kuřátka. Douar udělá významně imaginární
řez nožem pod krkem. „Žena bude a kuřata.“ Pak se zamyslí
a ukáže na kopec nad námi, kde se pyšně k nebi vypíná
opravená mešita. „A tam budeš chodit, budeš muslim, jako
my, no a pak uděláme…“ a pohybem ruky naznačí střihnutí
nůžkami před mým rozkrokem. Trochu se vyděsím a intuitivně
ucuknu. Ptám se: „Vy jste jako? (nevím jak se řekne
obřízka), jako tu kůžičku nemáte?“ Douar přikyvuje: „nemáme,
nemáme, ale neboj já jít s tebou, dáš si whisky.“ Pak
mě poplácá po zádech, jako že je vše domluveno. Abych ho
trochu odradil, tak podotknu, že chci k té ženě také velkou
plantáž s olivovníky. „Jo, jo, to je jasný, podívej, to je moje, to
je tatínka, strýčka, dědečka.“, ukazuje na úrodná pole. „My
ti dáme, aby si uživil ženu a měl pěknou plantáž marihuany.
Tu nejlepší, jako máme my.“ Scházím mezi pytle marihuany,
Douar něco štrachá v koutě. „Ty chtít olej, fíky?“ Říkám,
že trochu. Dostávám 10 litrů olivového oleje a 12 kilogramů
fíků. „A ty přijet na měsíc a být tady a ted odpočívej.“
a Douar se slastně natáhne v jedenáct hodin dopoledne na
gauč. Po odpočinku jdeme k autu a Douar se mě ještě jednou
snaží přemlouvat, abych si ten hašiš vzal a vyzkoušel tak
nové drogové stezky do střední Evropy. Odmítám. Loučíme
se a já pokračuji dále na sever ke Středozemnímu moři. Po
cestě na mne mává spousta dalších Douarů, ale již nezastavuji,
příběh by se v malých obměnách opakoval.
Večer přijíždím na pláž kde mám v úmyslu přespat. Po chvíli
přichází parta vojáků se samopaly a zakazují mi tento plán
uskutečnit. Na moje dotazy a protesty dostávám odpověd,
že se nacházím zrovna na jedné nejfrekventovanější drogové
stezce. V noci sem prý z blízkých hor přijíždí v noci náklady
hašiše, který se pak na lodích převáží do Španělska.
Dělám velmi překvapeného a odjíždím k nedaleké vojenské
základně, kde v klidu přečkám noc.
—8. 3. 2015, sever Maroka

O chytrém Azízovi, Ahmedovi a Nouradinovi

Cestou z pouště jsem na konci února roku 2015 zamířil do
Velkého Atlasu. Zasněžené vrcholky čtyřtisícovek jsem viděl
již z velké dálky. Sjížděl jsem z Malého Atlasu dolů do
údolí, které obě pohoří rozděluje. Hory přede mnou je možné
překročit několika cestami, které mají různou obtížnost.
Mému cíli byla nejblíže „silnice“, označena jako jedna z nejnebezpečnějších
cest na světě. Silnice mírně přesahovala
šířku mého auta a občas mizela v kamení a suti. Z nadmořské
výšky 300 metrů, která byla v údolí, jsem serpentinami
vystoupal za několik hodin do výšky asi 3000 metrů. Horský
pas, který jsem překonal, byl pokryt sněhem. Sjížděl jsem
do hlubokého údolí na druhé straně velehor. Cestu lemují
vesnice uplácané z hlíny a přilepené ke skalním stěnám.
Pod nimi je možné pěšinami sestoupit na úrodná terasovitá
políčka a zahrady, kde zrovna kvetou broskvoně a mandlovníky.
Procházím se vesnicemi a zahradami. Od místních
obyvatel jsem obdarován kozím mlékem a mandlemi. Často
jsem zván do příbytků muslimů, kde dostávám večeři. Na
oplátku dávám dětem bonbony, pomeranče, sardinky a mužům
cigarety.
Následujícího dne projíždím dlouhým údolím, abych se dostal
co nejblíže k nejvyššímu vrcholu. Tím je Toubkal, který
se tyčí do výšky 4 162 metrů. Dalším horským údolím jsem
šel pěšky s batohem. Směr mi ukazovali pouze pastevci
mávnutím ruky někam k vrcholům hor. Cestu jsem nenašel.
Po třech dnech jsem se vrátil k autu a odjel do Assni, horského
města.
Na tržišti jsem nakoupil pomeranče, rajčata a banány – základ
mojí stravy, kterou doplnuji olivovým olejem, medem,
oříškovým máslem, datlovým sirupem a fíky. V okamžiku,
kdy nastupuji do auta, tak vidím, že ke mně spěchají tři rozevláté
postavy: Azíz, Ahmed a Nouradin: „Ahoooj, dobrýýý
den, jak máááš, my znááát Tvoje republika, Praha,
Brno, Ústí, Bratislavááá.“ Naše konverzace pokračuje v lámané
angličtině. Postupně se dozvím, že mládenci dělají
příležitostně „jakési“ průvodce. Po přeslazeném mátovém
čaji nastává čas na obchod. Přátelé dostávají pilník, smirkový
papír, tričko, pojistky do auta a peníze. Přihazuji rašpli,
nechápu, proč jsem si ji bral, ale teď se hodí. Na oplátku
dostávám šest zaručeně pravých stříbrných náramků. „A to
máš jako dárky pro ženy“, dodává Azíz. Odvětím, že nemám
ženy. Nouradin zavře oči, pak se podívá do nebe a praví:
„Insalah, Jan, ty jedeš do hor a tam bydlí Malika, sestra
Azíze.“ Azíz zvážní a odvětí: „Jan a ona je beaucoupe gazela“,
a přitom roztáhne ruce, jak může a naznačí tak proporce
Maliky. „To myslíš tak asi“, odpovídám a vykreslím ve
vzduchu obrys Boticelliho venuše. Je ale obtížné vysvětlovat
berberům křivky Venuše. Azíz se mne s úsměvem zeptá:
„Do you like fish?“ a udělá dvě rovnoběžné čáry rukou blízko
sebe. Nemám rád fish, ale taky nemám rád boků, boků
a roztáhnu ruce, jak mohu. „Ale Jan, ona ted končí studia
medicíny v Marakeshi“, dodává Ahmed. Teď zase já obrátím
zasněně oči k nebi. Představa krásné Maliky, snad ne příliš
boků, která má ordinaci praktické lékařky v Telči, by nebyla
špatná. Já budu tvořit v atelieru a Malika vydělávat peníze.
Hmmmm. Na cestu dostávám okopírovanou mapu velehor
s popisem cesty do Imlilu, kde bych měl Maliku najít.
Po dvou dnech lyžování v nadmořské výšce 3 500 metrů na
čtyřkilometrové neupravené sjezdovce, se rozhoduji k návštěvě
Maliky. Vyrážím ráno za úsvitu, sníh křupe pod nohama,
scházím dolů do údolí. Hygienu jsem v posledních
dnech trochu zanedbával, mám tedy s sebou mýdlo a věci
na převlečení. Za chvíli nacházím příhodný vodopád, který
teče z vrcholu, na kterém jsem ještě minulý den lyžoval. Po
velmi osvěžující koupeli pokračuji směrem na Imlil. Asi po
pěti hodinách výstupů a sestupů potkávám tři starší ženy.
Ptám se na Imlil a ony mi posunkovou řečí naznačí asi toto:
dolů do údolí, nahoru na hřeben, dolů do údolí, nahoru
a tam to je za tím třetím hřebenem. Odhaduji to asi na dva
dny. Rozhoduji se vrátit k autu. Přicházím po setmění a druhý
den opouštím horské štíty. Cesta vede opět do Assni. Na
tržišti potkávám staré známé, kteří se ke mně o překot hrnou:
„Tak co Jan, viděl jsi Maliku?“ Odpovídám, že ne, protože
cesta netrvala 4 hodiny podle jejich propočtů, ale asi
60 hodin. Azíz: „Jan, ty máš auto a horským průsmykem se
tam můžeme dostat za 1 hodinu a Malika nám aspoň uvaří.“
Nakupuji tedy 1 kg hovězího a zeleninu. Azíz sedí na sedadle
spolujezdce, Nouradin a Ahmed leží na mojí posteli.
Jestliže silnice do Atlasu byla extrémně nebezpečná, tato
stezka není značena ani jako silnice. Jedu na jedničku, občas
s redukcí. Potkáváme nákladák naložený balíky slámy,
na kterých sedí asi 15 lidí. Řidič gestikuluje, že bych mohl
zajet k okraji srázu a on by pohodlně projel. Odmítám tento
hazardní kousek a raději couvám 80 metrů, na místo, kde je
možné se vyhnout.
Přijíždíme do Imlilu a ve dveřích domu, kam nás Azíz dovedl,
nás vítá korpulentní žena s ušmudlaným dítětem. Chlapci
dělají, jakoby nic. Azíz se ujme iniciativy a začne vařit.
Sedíme venku na kozím chlívku s krásným výhledem na
hory. Obdivuji elektroinstalaci. Zásuvka vyrůstá odněkud
z hloubky mohutného ořešáku a ten zase prorůstá kozím
chlívkem. Aláh prostě uvedl věci na této krásné kozí terase
v harmonii a soulad. Vůbec mu také nevadí, že tu večeří jeden
bezvěrec a tři muslimové, kteří by si nejradši dali pivo
a slivovici k večeři. Jsem ale trochu smutný, Malika tu není.
Ptám se na ni. Ahmed mávne rukou k ženě řkouc: „Jan, ona
je ale také Malika, do you like?“ „NO, I don´t like.“ , odpovídám.
Učím se tedy vařit místní specialitu tadjin. Cesta zpět
do Assni probíhá v mlčení. Nouradin zve všechny k němu
domů na čaj. Nepředloženě beru do ruky krásnou mosaznou
misku, která je na stole. Poté jdeme zase na čaj k Azízovi
a Nouradin přináší misku. Z rozhovoru vyplývá, že chtějí
zaplatit za výlet. Odmítám, protože cíl a smysl naší cesty
nebyl naplněn. Chlapci souhlasně přikyvují a argumentují,
že to nevěděli a že tam není signál, takže nemohli zavolat.
Azíz: „Jan, Nouradin se chce ženit a musí se jít představit
rodině, přinést datle, fíky a dárek pro nevěstu. Musí si koupit
nové slipy. Jan, moc by si to zasloužil, vždyt už měsíc
nekouří hašiš.“ Odpovídám, že mu nemohu koupit nevěstu.
Nevěsta podle postavení rodiny stojí 4000–20000 Dirhamů,
tedy 8–40000 Kč. To není na evropské poměry tak
mnoho. Kupuji tedy tepanou misku, jejíž cenu usmlouvám
na třetinu. Chlapců se při čaji ptám na speciální kozí kůži,
které se říká marokén a která se používá na vazby knih.
Ahmed odejde a za chvíli se vrátí s čímsi, co odpudivě na
dálku páchne a vítězoslavně mi kůži položí k nohám, prý že
to mám grátis k té misce. Odmítám dar, ale Nouradinovi radím,
že si nemusí kupovat spodní prádlo, ale může si uvázat
kozí kůži kolem boků a tak bude velmi originální. Všichni
se smějeme. Odpoledne si hraji s Azízovou jedenáctiletou
dcerou Sophií. Společně kreslíme. Pastelky a skicák ji nechám
jako dárek. Na oplátku mi zatančí s černým šátkem.
Večeříme další tadjin a pak se ukládám ke spánku v Azízově
salonu, vyloženém několika vrstvami koberců. Ráno mě
čeká další překvapení. Azíz: „Jan, ty jedeš do Marakeshe
a já jsem dostal včera zprávu, že musím na pohřeb a z toho
místa je do Marakeshe mnohem blíže.“ Jenže do toho místa
je mnohem dále, než do Marakeshe z Assni. Svoluji k cestě
na pohřeb a k mému údivu do auta nastupují ještě dvě Azízovy
sestry. Všichni jsou svátečně a čistě oblečeni. Azíz má
bílou jelabu a je fešák, až na ty zkažené zuby. Loučíme se
ve vesnici, kde se koná pohřeb. Azíz se nemůže nějak odpoutat,
smutně se na mě dívá. Pochopím situaci. „Azízi ty
nemáš peníze na zpáteční cestu, že?“ Azíz sklopí oči k zemi
a přikyvuje. Dostává 100 Dirhamů. „Ale Azízi, do měsíce
chci fotku Maliky a v bikinách.“ Azíz souhlasně přikyvuje,
sice, že ty bikiny bodou trochu problém, ale že se pokusí
udělat nemožné.
PS: fotografii Maliky jsem do dnešního dne nedostal, jsem
ale přesvědčen o tom, že až přijedu do Assni, tak Azíz
s Nouradinem a Ahmedem vymyslí nějaký bláznivý výlet
do hor.
—březen, 2015, Maroko

Nomád a ponožky

Dnes je asi sobota večer nebo pondělí , únor 2015. Přestávám
mít ponětí o čase. Jsem někde v jižním Maroku v poušti.
Nacházím ale krásnémísto na náhorní planině v nadmořské
výšce 1650 metrů. Pozoruji západ slunce a dopíjím
poslední zbytky vína. Je velmi chladno teplota kolem nuly.
Nejsem ale sám, přichází za mnou Nomád a ukazuje na své
staré gumové boty. Je v nich bosý a je mu asi zima. Dám
mu moje nejteplejší ponožky a 10 Dirhamů. Nomád pořád
okouní kolem auta a po chvíli ukáže na moje nové boty do
hor značky Bushman, které jsou za oknem. Vzpomněl jsem
si na přísloví o podaném prstu a rázně odmítám. Tyto boty
nebyly levné ani pro mne. Vysvětluji tedy Nomádovi, že jiné
nemám. Nomád odchází za svým stádem koz a já sjíždím
do údolí.

La Fille et l´Epine

Je m´arrête sous un arbre dans le désert, à proximité d´une
tente nomade. Je fais chauffer un café et je me roule les
pouces. Après un moment, il y a un homme qui arrive avec
ses trois enfants. La fille a sa jambe bandée. Son père essaie
de m´expliquer quelque chose en montrant la jambe. Il
enlève le torchon sale sous lequel il y a des herbes médicinales,
j´ai donc compris que sa fille est touchée d´une grave
infection. Elle s´est blessée en marchant sur une épine.
Sa jambe est toute blanche et gonflée du pied au genou.
J´essaie d´expliquer à cet homme que sous peu de temps
la jambe va devenir bleue car elle est sans doute atteinte
d´une septicémie; la jambe risque d´ être coupée. L´homme
ne comprend pas, il ignore jusqu´ à l´existence des antibiotiques
que sa fille devrait immédiatement commencer
à prendre. Je lui donne des remèdes Ibalgin, Paralen
et des bandages propres. Je lui propose de transporter sa
fille à l´hopital de Zagora qui se trouve à 80 kilomètres et
que je suis prêt à payer le traitement. L´homme refuse. Je
lui donne encore au moins 300 dirhams. Ils m´invitent en
retour à boire du thé dans leur tente. Derrière la tente il
y a quelques chèvres et poules et un troupeau de brebis. Ils
sont très pauvres.
—Quelque part dans le désert près de Zagora,
mars 2015, au Maroc

Le Haschich et les Poulets

le 7 mars 2015, Ifrane
Le matin, je me lève à 7 heures et je continue mon chemin
vers Fès. Près de la route, je m´arrête pour acheter du miel,
2 kilos à 150 couronnes tchèques à peu près. J´ai vécu un
conflit avec des soldats lors de l´achat du miel auprès d´un
Berbère pauvre. Le vendeur a caché un bocal de miel sous
ma voiture avant que les soldats n´arrivent. Ils ont donné
un coup de pied dans sa petite table de telle façon qu´elle
est tombée dans un fossé et ils l´ont vraisemblablement
menacé. Je tâche de protester, mais avant que je sorte ma
carte de presse pour intervenir, ils sautent dans la voiture
et quittent les lieux.
J´arrive à Fès vers midi. Dans la rue je rencontre Mohammed,
étudiant à l´université de technologie. Il m´invite dans
la maison de ses parents et me présente sa soeur de seize
ans. Ils me donnent à manger, après j´invite Mohammed
à aller au café. Il m´acompagne à la médina, un centre ancien,
splendide, qui s´étend sur plusieurs tertres. Des rues
étroites, parfois seulement larges d´un mètre, des vendeurs
de tout, des mosquées centenaires, des écoles, des
pensionnats, une tannerie, des dalles et des murs usés.
Contrairement à Marrakesh les gens ne sont pas agressifs.
Après avoir visité la ville je m´oriente vers le nord et je parcours
encore 50 kilomètres. Je trouve un endroit pour dormir
près d´une ferme de brebis.
le 8 mars
Les montagnes de nouveau, les vallées vertes et fertiles. Je
roule lentement. Devant moi, il y a une voiture qui s´arrête
et le chauffeur me fait signe de m´arrêter aussi. Il me demande
si je veux être invité pour le petit-déjeuner et pour
le thé. Je suis d´accord. On arrive devant une grande maison,
apparemment toute neuve. Il y a une Mercedes garée
devant la maison. Le propriétaire nous accueille et les
femmes apportent le petit déjeuner : des oeufs brouillés, du
pain et de l´huile d´olive. On commence à bavarder et mes
hôtes me proposent du haschich. Je refuse en les remerciant.
Après un instant, Douar, le propriétaire de la maison,
pose sur la table un sac d´environ deux kilos de haschich
de la meilleure qualité provenant de sa propre production.
Il me propose de l´emporter avec moi et de l´essayer. Son
ami d´Allemagne prend à chaque fois cinquante kilos et
les Allemands semblent l´apprécier beaucoup. J´explique
à Douar que je ne m´imagine pas vendre du haschich et
que je ne connais personne dans le milieu de la drogue. Il
a une autre offre à me faire: 1 kilo pour 15 000 couronnes
tchèques et 10 kilos à prix réduit. Mais je n´ai pas les talents
d´un dealer pour mener ce type de négociations. On part
visiter la maison. Au premier étage, qui n´est pas équipé,
j´ai compté huit sacs de marijuana hauts de 180 cm et larges
de 140 cm à peu près. Les poules ont trouvé leurs nids
dans certains d´entre eux. Ahmed, ami de Douar, se sert
dans un des sacs, ouvre sa paume, souffle pour séparer les
feuilles des graines et met une poignée de graines dans sa
Le Haschich et les Poulets
bouche. J´entends un moment ses dents cariées au travail
avant qu´il ne les avale. Après, on va à la terrasse. Douar
contemple la vallée avec passion : « Regarde les champs
fertiles, partout des olives et de la marijuana... de gauche
à droite, partout pousse la meilleure herbe. Toi tu es notre
hôte et tu rester un mois, tu comprends ? » Je refuse en
prétendant que je pars demain avec le ferry. « Et, Jan, tu
es marié ? » Je réponds négativement. Les yeux de Douar
s´éclairent. « Pas de problème, on te trouve une femme
et encore ce soir on fera la fête, tu vois les poulets ? » et
il montre le jardin au-dessous de nous où de jolis poulets
fouillent le sol avec application. Douar feint de se trancher
sa gorge à l´aide d´un couteau imaginaire. « Tu vas avoir une
femme et des poulets… » il se plonge dans ses pensées et
montre du doigt la colline devant nous où la mosquée restaurée
se dresse orgueilleusement vers le ciel. « Tu vas fréquenter
ce lieu-là, tu deviendras musulman comme nous,
et après on fera… » et avec la main il a esquissé un coup de
ciseaux devant mon entrejambe. Je suis effrayé un peu et
je recule intuitivement. Je demande: « On vous a fait… (je
ne sais pas comment on dit « circoncision »), eh, alors vous
n´avez pas la peau ? » Douar acquiesce : « Non, on n´en
a pas, on n´en a pas, mais n´aie pas peur, moi aller avec toi,
tu prendras du whisky ! » Après il me tapote le dos comme
si tout était entendu. Pour le décourager un peu j´exprime
le souhait d´obtenir une grande plantation d´ oliviers. « Ok,
ok, c´est clair, regarde, c´est à moi, c´est à mon papa, c´est
à mon oncle, à mon grand-père » et il montre les champs
fertiles. « Nous, on te donne tout pour que tu puisses nourrir
ta femme et pour que tu aies une belle plantation de marijuana,
la meilleure, comme la nôtre. » Je descends vers les
sacs de marijuana, Douar semble chercher quelque chose.
« Toi vouloir de l´huile, des figues ? » Je réponds que peutêtre
un peu. Je reçois 10 litres d´huile d´olives et 12 kilos de
figues. « Toi venir pour un mois et rester ici et maintenant
relaxer ! » …et Douar s´étale sur le divan comfortablement.
Il est onze heures du matin. Après un peu de repos on se
dirige vers la voiture et Douar essaie encore une fois de
me convaincre d´emporter du haschich et d´essayer ainsi
de nouvelles routes d´acheminement de drogue vers l´Europe
centrale. Je refuse. On se dit adieu et je continue mon
voyage vers la mer Méditerranée. Lors de ma route il y a une
quantité des Douars qui me font signe de la main, mais je ne
m´arrête pas, l´histoire pourrait se reproduire à l´identique.
Dans la soirée, j´arrive à la plage où je veux passer la nuit.
Après un moment un groupe de soldats arrive mitraillettes
en main et ils m´interdisent de réaliser mon plan. Je proteste
et je demande des explications, mais ils me répondent
que je me trouve sur une des routes de drogue les plus fréquentées.
Dans la nuit il y aura un transit de haschich vers
l´Espagne, des montagnes à la mer. Je fais semblant d´être
très surpris. Je pars vers une base militaire dans les environs
et je passe tranquillement la nuit là-bas.
—Le 8 mars 2015, le nord du Maroc

Histoire de trois petits malins : Azíz, Ahmed et Nouradin

En retournant du désert à la fin du mois de février 2015 je
me suis dirigé vers le Haut Atlas. Les sommets des montagnes,
hautes de quatre mille mètres, étaient visibles de
loin. Je descendais du Moyen Atlas vers la vallée qui divise
deux chaînes de montagnes. Les montagnes devant moi
sont accessibles par plusieurs pistes de difficulté différente.
Mon objectif était accessible seulement par « une route »
désignée comme l´une des plus dangereuses du monde.
Cette route a un peu dépassé la largeur de ma voiture et
de temps en temps j´ai heurté des pierres et des éboulis de
roches. En partant de la vallée je suis monté de l´altitude de
300 à 3000 mètres au dessus de la mer en quelques heures.
J´ai dû traverser plusieurs serpentines. Le col de haute
montagne était couvert de neige. Je suis descendu dans une
vallée profonde de l´autre côté des montagnes. Les villages
en argile, collés aux rochers, ont bordé la route. On pouvait
descendre par des pistes vers de petits champs fertils en
terrasses. Il y avait aussi des jardins où les amandiers et les
pêchers étaient en fleurs. Les autochtones m´offraient du
lait de chèvre et des amandes. Les musulmans m´invitaient
souvent à dîner dans leurs habitations. Je donnais aux enfants
des bonbons, des oranges et des sardines en retour, je
réservais pour les hommes des cigarettes.
Le jour suivant je suis passé par une longue vallée pour voir
le plus haut sommet de plus près. C´était le djebel Toubkal
qui se dressait à 4162 mètres. Équipé de mon seul sac à dos
j´ai voulu passer par une autre vallée. J´ai cherché mon
chemin vers les sommets uniquement à l´aide des bergers.
Mais je ne l´ai pas trouvé. Trois jours plus tard je suis revenu
à ma voiture et je suis parti pour Assni, une ville dans les
montagnes.
Au marché j´ai acheté des oranges, des tomates et des
bananes – l´essentiel de ma nourriture là-bas, que j´accompagnais
d´huile d´olive, de miel, de beurre de noix, de
sirop de dattes et de figues. Au moment où je suis monté
dans la voiture, j´ai vu trois silhouettes qui se dépêchaient
dans ma direction en gesticulant : Azíz, Ahmed et Nouradin.
« Saluuut, bonjouuuur, ça va, nous connaître ton
pays, Praha, Brno, Ústí, Bratislavááá. » Notre conversation
a continué en écorchant l´anglais. Peu à peu j´ai découvert
que ces hommes travaillaient occasionnellement comme
« guides ». Après un thé trop sucré, il fallait passer aux affaires.
Je leur ai donné une lime, un papier éméri, un t-shirt,
un coupe-circuit de voiture et de l´argent. J´ai encore ajouté
la rape (je ne savais pas pourquoi je l´ai ammenée, mais
maintenant cela m´arrangeait). Réciproquement j´ai reçu
six bracelets garantis en argent. « Et voilà les cadeaux pour
tes femmes ! » a ajouté Azíz. J´ai répliqué que je n´ai pas de
femmes. Nouradin a fermé les yeux, a levé sa tête vers le
ciel et a dit : « Inch´Allah, Jan, tu aller dans les montagnes
et c´est la soeur d´Azíz, Malika, qui habite là ». Azíz est devenu
sérieux et a dit : « Jan, elle est beaucoup gazelle »
et en même temps il a étendu le plus possible les mains et
a dessiné la silhouette de Malika. « Tu penses comme ça ? »
j´ai répondu en dessinant en l´air la Vénus de Botticelli. Mais
il était assez difficile d´expliquer aux Berbères comment
est la Vénus. Azíz a souri et m´a demandé : « Do you like
fish ? » et il a fait deux lignes parallèles toutes proches. « Je
n´aime pas les fish, tout comme je n´aime pas beaucoup,
beaucoup, » et j´ai insisté en étendant les mains. « Mais,
Jan, elle finit ses études de médecine à Marrakech actuellement,
» a ajouté Ahmed. Maintenant c´était moi qui a levé
les yeux vers le ciel en rêvant. L´image de la belle Malika,
qui n´était pas trop beaucoup, beaucoup et qui faisait son
métier de médecin à Telč n´était pas mauvaise. Moi, je travaillerais
dans mon atelier et Malika gagnerait de l´argent.
Hmmm. J´ai reçu en partant une carte des montagnes photocopiée
avec la description du voyage vers Imlil, où je devais
trouver cette Malika.
Après deux jours passés à faire du ski en hors-piste sur
quatre kilomètres à 3500 mètres d´ altitude, je me suis décidé
à aller rendre visite à Malika. J´ai commencé mon voyage
au lever du jour, la neige a croqué sous mes pieds, je suis
descendu dans la vallée. J´ai ommis me laver ces derniers
jours, j´ai donc apporté du savon et des vêtements pour me
changer. En quelques minutes j´ai trouvé une chute d´eau
convenable qui descendait du même sommet sur lequel
j´avais fait du ski la veille. Après une douche très rafraîchissante,
j´ai continué vers Imlil. Après cinq heures à monter
et à descendre j´ai rencontré trois vieilles femmes. J´ai
demandé où se trouvait Imlil et elles m´ont répondu par
des gestes : en bas dans la vallée, en haut vers la chaîne
de montagnes, en bas dans la vallée, en haut et là, après
la troisième chaîne de montagnes se trouvait mon but. J´ai
évalué la distance à deux jours de marche. J´ai décidé de revenir
vers la voiture. Je suis arrivé après le coucher du soleil
et le lendemain j´ai quitté les hauteurs des montagnes. La
route menait de nouveau à Assni. J´ai rencontré mes anciens
amis au marché. Ils ont accouru vers moi. « Alors, Jan,
tu as vu Malika ? » J´ai répondu que non car le voyage ne
durait pas 4 heures comme ils me l´avaient indiqué, mais
plutôt 60 heures. Azíz : « Jan, tu as ta voiture, en passant
par le col de la montagne, on peut être chez Malika dans
une heure, elle peut nous faire à manger et tu verras comment
elle peut cuisiner ! » J´ai alors acheté 1 kilo de boeuf
et des légumes. Azíz était assis sur le siège passager, Nou-
radin et Ahmed étaient allongés sur mon lit. Si la route vers
l´Atlas était extrêmement dangereuse, cette piste-là ne
pouvait même pas être considérée comme une route. J´ai
roulé en voiture très lentement. Nous avons rencontré une
camionnette chargée de paquets de paille, sur lesquels une
quinzaine de personnes étaient assises. Le chauffeur m´a
fait signe de m´approcher vers le fossé. Comme ça il pourrait
passer comfortablement. J´ai refusé d´effectuer cette
action hasardeuse et j´ai préféré reculer de 80 mètres vers
un endroit plus approprié.
Nous sommes arrivés à Imlil et une femme portant un enfant
sale nous a accueillis à la porte de la maison qu´ Azíz
a indiquée. Cette femme était finalement bien corpulente,
les hommes ont fait comme si de rien n´était. Azíz a pris
l´initiative et a commencé à faire la cuisine. Nous étions assis
dehors sur le toit de la cabane des chèvres. De là nous
y avions une magnifique vue sur les montagnes. J´admirais
l´installation de l´électricité. La prise sortait des profondeurs
du tronc de l´immense noyer. Celui-ci traversait le
toit de la cabane. Allah a agi de sorte que tout soit en harmonie,
ici, sur cette belle terasse. Il n´était pas gêné qu´ il
y ait un athée et trois musulmans qui auraient tous préféré
de la bière et de l´eau-de-vie de prunes pour accompagner
le dîner. Mais j´étais un peu triste parce que Malika n´était
pas là. J´ai demandé où elle était. Ahmed a fait un signe
de la main vers la femme au bébé en disant : « Jan, elle
est aussi Malika, do you like ? » « No, i don´t like » , j´ai
répondu. J´ai donc appris à cuisiner la spécialité locale, le
tadjine. Le voyage en retournant à Assni était silencieux.
Nouradin a invité tout le monde chez lui pour boire le
thé. J´ai inconsidérément pris dans ma main un beau saladier
de laiton posé sur la table. Puis, on a continué chez
Azíz et Nouradin y a apporté ce saladier. J´ai compris de
la conversation suivante qu´ils voulaient que je paie pour
l´excursion. J´ai réfusé car le but et le sens de notre voyage,
Malika, n´étaient pas atteints. Les hommes ont acquiescé
de la tête et ont ajouté qu´il ne le savaient pas qu´elle
serait absente et qu´il n´ y avait aucun moyen de téléphoner.
Azíz : « Jan, Nouradin veut se marier et il doit aller se
présenter à la famille, apporter des dattes, des figues, un
cadeau pour sa fiancée. Il doit s´ acheter un nouveau slip.
Jan, il le mérite, il ne fume plus de haschich depuis un mois
déjà. » J´ai répondu que je ne pouvais pas lui acheter une
fiancée. Une fiancée, d´après la position de la famille dans
la société, coûtait 4000 – 20000 dirhams, ça voulait dire
8000 – 40000 couronnes tchèques. Ce n´était pas beaucoup
selon les critères européens. J´ai acheté donc le saladier
de laiton et j´ai obtenu une réduction de trente pour
cent à force de marchander. J´ai demandé, en buvant du
thé avec mes amis, s´ils connaissaient une peau de chèvre
spéciale, appelée marokén, utilisée pour la reliure de livres.
Ahmed est sorti et après un instant il est revenu avec
quelque chose qui, déjà de loin, puait terriblement. Il a posé
la peau devant mes pieds avec beaucoup de fierté. C´était
offert avec le saladier. J´ai refusé ce cadeau. J´ai conseillé
à Nouradin de ne pas acheter de sous-vêtements, mais
de mettre la peau autour de ses hanches, ainsi il pourrait
se démarquer. Tout le monde a éclaté de rire. L´après-midi
j´ai joué avec Sophie, la fille d´Azíz de onze ans. Nous
avons dessiné ensemble. Je lui ai laissé le bloc de papier et
les crayons de couleurs en cadeau. En échange, elle a dansé
pour moi avec un foulard noir. Nous avons dîné un autre
tadjin. Après, je suis allé me coucher dans le salon d´Azíz,
couvert de plusieurs couches de tapis. Le matin suivant une
autre surprise m´attendait. Azíz : « Jan, tu vas à Marrakesh,
et moi, j´ai reçu hier le message avec une invitation à des
funérailles tout près de Marrakesh ». Mais aller là-bas c´était
aller plus loin que d´Assni à Marrakesh. J´étais d´accord
avec l´idée de voyage aux funérailles et j´étais très surpris
au moment de partir de voir que les deux soeurs d´Azíz faisaient
également partie du voyage. Tout le monde a mis son
trente-et-un. Azíz a porté une jellaba blanche et ça lui allait
très bien, malheureusement il avait ses dents pleines
de caries. On s´est séparé en arrivant au village où se passaient
les funérailles. Azíz ne voulait pas qu´on se quitte et
il me regardait tristement. J´ai compris la situation. « Azíz,
tu n´as pas d´argent pour le retour, n´est-ce pas ? » Azíz
a baissé les yeux et a acquiescé. Je lui ai laissé 100 dirhams.
« Mais Azíz, avant la fin du mois, je veux avoir la photo de
Malika en bikini. » Il était d´accord, seulement le bikini posait
un problème, mais il ferait de son mieux.
P.s.: Jusqu´ à aujourd´hui je n´ai pas reçu de photo de Malika.
Je suis persuadé que si je retourne un jour à Assni, Azíz,
Nouradin et Ahmed auront une autre excursion dans les
montagnes à inventer.
—Mars 2015 au Maroc

Un nomade et des chaussettes

Nous sommes peut-être samedi soir ou lundi, en février
2015. J´ai perdu la notion de temps. Je me trouve quelque
part au sud du Maroc, dans le désert. Je trouve un lieu superbe
situé sur le haut-plateau à 1650 mètres au-dessus
de la mer. Je contemple le coucher du soleil et je bois le
reste du vin. Il fait très froid: la température tombe autour
de zéro. Mais je ne suis pas seul, il y a un nomade qui arrive
et montre du doigt ses vieilles chaussures en caoutchouc.
Il est pieds-nus dans celles-ci et il a probablement froid.
Je lui donne mes plus chaudes chaussettes et 10 dirhams.
Le nomade flâne toujours autour de la voiture et après un
certain temps il montre du doigt mes chaussures de montagne
Bushman qui sont derrière la fenêtre. Je me rappelle
que celui à qui on donne le doigt nous prend le bras. Je refuse
énergiquement. Même pour moi ces chaussures n´étaient
pas données. J´ explique au nomade que je n´ai pas
d´autres chaussures. Il part avec son troupeau de chèvres
et je descends dans la vallée.

Mädchen und Dorn

Ich halte in der Wüste unter einem Baum in der Nähe von
einem Nomadenzelt an. Ich mache einen Kaffee und schaue
umher. Nach einiger Weile kommt ein Mann mit drei Kindern.
Das Mädchen hat ein in Fetzen gewickeltes Bein. Der
Mann, ihr Vater, versucht, mir etwas auf das Bein deutend
zu erklären. Nach Abnehmen des schmutzigen Stoffverbandes
und der aufgelegten Kräuter verstehe ich, dass das
Mädchen eine schwere Infektion hat, verursacht durch eine
kleine Wunde vom Auftreten auf einen Dorn. Das Bein vom
Fuß bis zum Knie ist ganz weiß und geschwollen. Ich versuche
dem Mann zu erklären, dass das Bein bald die Farbe
zu Blau ändert und dies heißen wird, dass die sehr starke
Infektion zur Sepsis wechselt; dass das Bein möglicherweise
amputiert werden müsse. Der Mann versteht nicht, was
Antibiotika sind, die seine Tochter ab sofort einnehmen
sollte. Ich gebe ihr Ibalgin, Paralen, saubere Verbände. Ich
biete ihm an, seine Tochter in das nächste Krankenhaus,
das im 80 Kilometer entfernten Zagora ist, zu bringen und
auch wieder abzuholen, und dass ich für die Behandlung
zahle. Der Mann lehnt ab. Ich schenke ihnen 300 Dirham
und sie laden mich zum Tee ins Nomadenzelt ein. Rundum
sind ein paar Ziegen und Hühner. Eine Herde von zehn
Schafen hinter dem Zelt. Sie sind sehr arm.
—Irgendwo in der Wüste vor Zagora, März, 2015, Marokko

Haschisch und Hühner

7.3. 2015, Ifrane
Ich stehe um 7 Uhr früh auf und setze die Reise nach Fes
fort. An der Straße kaufe ich Honig, 2 kg für etwa 150 Kronen,
von einem armen Berber. Beim Honigeinkauf kommt
es zu einem Zwischenfall mit Soldaten. Bevor sie bei uns
anhalten, versteckt der Verkäufer das Glas mit Honig unter
meinem Auto, damit man es nicht sieht. Die Soldaten kippen
seinen Tischchen um und bedrohen ihn. Ich versuche
zu protestieren, doch ehe es mir gelingt einzugreifen und
mit dem Journalistenausweis zu beeindrucken, springen
die Soldaten in ihren Wagen und fahren weg.
Ich komme um ca. 12 Uhr nach Fes. In der Straße begegne
ich Mohamed, einem Technikstudenten. Er nimmt mich mit
ins Haus seiner Eltern, wo er mich mit seiner sechszehnjährigen
Schwester bekannt macht. Ich werde zu Tisch gebeten,
dann lade ich Mohamed zum Kaffee ein. Er begleitet
mich nach Medina. Die Stadt ist bezaubernd, altertümlich,
auf einigen Anhöhen gelegen. Enge Gässchen, manchmal
nur einen Meter breit, Händler aller erdenklichen Dinge.
Jahrhundertealte Moscheen, Schulen, Internate, eine Gerberei,
abgenutzte Fliesen, abgegriffene Mauern. Die Händler
sind nicht so aggressiv wie jene in Marrakesch. Nach der
Stadtbesichtigung fahre ich noch 50 Kilometer gegen Norden.
Zum Übernachten finde ich einen Platz in der Nähe
einer Schaffarm.
8.3.
Wieder Berge, grüne fruchtbare Täler. Ich fahre langsam.
Vor mir hält ein Auto an und der Fahrer deutet mir, auch anzuhalten.
Er lädt mich ein, zu Tee und Frühstück mitzukommen.
Ich stimme zu. Wir kommen zu einem großen neuen
Haus. Vor dem Haus steht ein Mercedes. Der Inhaber und
die Frauen begrüßen uns und holen gleich Frühstück, gebratene
Eier, Brot und Olivenöl. Wir kommen ins Gespräch
und er fragt, ob ich Haschisch nehme. Dankend lehne ich
ab. Douar, der Hausbesitzer, stellt nach einer Weile eine
etwa zwei Kilo schwere Packung mit Haschisch aus eigener
Produktion und von höchster Qualität vor mich auf den
Tisch. Wenn ich will, kann ich das mitnehmen. Ich versuche
Douar zu erklären, dass man wohl Haschisch verkaufen
könnte, doch ich habe nicht die richtigen Konnexionen für
so eine Aktion. Ich bekomme noch ein Angebot, 10 Kilo zu
einem ermäßigten Preis mitzunehmen. Ein Kilo kommt auf
15000 Kronen. Ich bin kein Drogenhändler, um den Erlös
der ganzen Transaktion abschätzen zu können. Wir gehen
nun zur Hausbesichtigung über. Im ersten Geschoss, das
nicht eingerichtet ist, habe ich acht Säcke mit Marihuana
gezählt. Die Säcke sind von ca. 180 Zentimeter Höhe mit
einem Durchmesser von etwa 140 Zentimeter. In einigen
hocken Hühner. Ahmed, ein Freund von Douar, wühlt in einen
Sack, öffnet seine Hand, bläst die Blätter ab und steckt
die Handvoll Samen in den Mund. Eine Weile höre ich dem
Knabbern seiner verdorbenen Zähne zu, ehe er den Inhalt
verschluckt. Dann gehen wir zur Hausterrasse. Douar blickt
wonnevoll in das ausgedehnte Tal: „Sieh mal die fruchtbaren
Felder, überall Oliven und Marihuana. Dort links, dann
ein bisschen rechts, wächst das beste Gras. Und du bist unser
Gast und sollst einen Monat bei uns bleiben. Verstehst
du?“ Ich lehne mit einer Lüge ab, ich hätte ein Trajekt für
den kommenden Tag. „Und Jan, bist du verheiratet?“ Ich
sage nein. Douar blitzen die Augen. „Na dann ist es kein
Problem, eine Frau werden wir finden und heute Abend
machen wir eine Feier. Siehst du die Hühner?“, und er
zeigt in den Garten unter uns, wo wirklich schöne Hühner
scharren. Douar deutet mit einem imaginären Messer einen
Schnitt unter seinem Hals an. „Frau wird zum Heiraten und
Hühner zum Essen …“, dann denkt er nach und zeigt auf
den Gipfel vor uns, wo stolz eine renovierte Moschee zum
Himmel emporragt. „Und dorthin wirst du gehen, Muslim
werden, wie wir es sind, und dann machen wir das …“, und
mit einer Handbewegung zeigt er einen Scherenschlag vor
meiner Grätsche. Ich bin ein bisschen erschrocken und intuitiv
zucke ich zurück. Ich frage:„Ihr seid beschnitten –
also dieses Häutchen habt ihr nicht mehr?“ Douar stimmt
zu: „Wir haben keines, keines, doch keine Angst, ich gehe
mit dir, du wirst Whisky kippen.“ Dann klopft er auf meinen
Rücken, als wäre nun alles besprochen. Um ihn ein
bisschen abzubringen von seiner Idee, sage ich, dass ich zu
der Frau auch eine Olivenplantage möchte. „Ja, ja, das ist
schön, sieh, diese ist meine, die gehört dem Vater, Onkel,
Opa“, er zeigt auf die Felder. „Wir geben sie dir, um die Frau
zu ernähren und um eine schöne Marihuana-Plantage zu
haben. Die beste, so wie wir sie haben.“ Wir gehen hinunter,
Douar sucht etwas. „Du möchtest Öl, Feigen?“ „Ja, ein
bisschen.“ Ich kriege 10 Liter Olivenöl und 12 Kilogramm
Feigen. „Du kommst später für einem Monat und bleibst
dann da und jetzt ruh dich aus.“ Douar lehnt sich genüsslich
um 11 Uhr vormittags auf das Sofa. Nach dem Ausruhen
gehen wir zum Auto und Douar versucht nochmals mich zu
überreden, Haschisch mitzunehmen für neue Drogenwege
nach Mitteleuropa. Ich lehne ab. Wir verabschieden uns,
ich fahre weiter nach Norden zum Mittelmeer. Den ganzen
Weg lang wedelt mir eine Reihe weiterer Douare zu, doch
ich halte nicht mehr an, die Geschichte würde sich mit kleinen
Änderungen wiederholen.
Am Abend komme ich zu einem Strand und habe die Absicht,
dort zu übernachten. Nach einer Weile taucht eine
Gruppe Soldaten mit Maschinenpistolen auf und verbietet
mir, mein Vorhaben zu realisieren. Auf meine Fragen
und Proteste hin bekomme ich zur Antwort, dass ich mich
direkt an einem der meist frequentierten Drogenwege
befinde. In der Nacht kommen von den nahen Gebirgen
Haschischtransporte, die mit den Schiffen nach Spanien
weiterbefördert werden. Ich stelle mich sehr überrascht
und fahre zu der nahe liegenden Armeebasis, wo ich in
Ruhe die Nacht verbringe.
—8.3. 2015, Nord Marokko

Vom schlauen Aziz, von Ahmed und Nouradin

Den Rückweg aus der Wüste Ende Februar 2015 habe ich
Richtung Hohen Atlas eingeschlagen. Die Schneegipfel
der Viertausender konnte ich schon von weitem sehen. Ich
fuhr vom Mittleren Atlas (mit einer Höhe von rund dreitausend
Meter) nach unten in das Tal, das die beiden Gebirge
teilt. Die Berge vor mir kann man über einige Wege
unterschiedlicher Schwierigkeit überwinden. Der kürzeste
Weg zu meinem Ziel führte über eine „Straße“, die als eine
der gefährlichsten auf der Welt gilt. Die Straße war kaum
breiter als mein Auto und ab und zu verschwand sie unter
Felsen und Schotter. Aus der Talsohle in einer Meereshöhe
von 300 Meter bin ich über zahlreiche Serpentinen in
einigen Stunden auf eine Höhe von 3000 Meter hinaufgefahren.
Der Bergsattel, den ich überwunden habe, war mit
Schnee bedeckt. I Auf der anderen Seite des Hochgebirges
bin ich in ein tiefes Tal abgefahren. Die Straße säumen aus
flach geschlagenen Lehmziegeln gebaute Häuser, die Dörfer
kleben an den Felsenwänden. Unter diesen steigt man
zu fruchtbaren Terrassen, Feldern und Gärten hinab, wo
gerade die Pfirsiche und Mandeln blühten. Ich spazierte
durch die Dörfer und Gärten. Von den Bewohnern wurde
ich mit Ziegenmilch und Mandeln beschenkt. Häufig bin
ich in die Wohnungen der Moslems zum Abendessen eingeladen
worden. Als Gegengeschenk gab ich den Kindern
Bonbons, Orangen, Sardinen und den Männern Zigaretten.
Am kommenden Tag fuhr ich durch ein langes Tal, damit ich
so nah wie möglich zum höchsten Gipfel komme. Er heißt
Toubkal - Džabal Tubkal - und misst 4162 Meter. Durch
das nächste Hochtal ging ich mit einem Rucksack zu Fuß.
Die Richtung zeigten mir nur die Hirten an, mit der Hand
irgendwo zu den Berggipfeln hin fuchtelnd. Den Weg fand
ich nicht. Nach drei Tagen kehrte ich zum Auto zurück und
fuhr ich nach Assni, einer Bergstadt.
Auf dem Markt kaufte ich Orangen, Tomaten und Bananen
– meine Nahrungsgrundlage -, dazu Olivenöl, Honig,
Nussbutter, Dattelsirup und Feigen. Im Moment, als ich
das Auto bestieg, sah ich drei eilige, daherwehende Gestalten:
Azíz, Ahmed und Nouradin: „Ahoooj, Guten Tag, wie
geht es Dir, wir kennen deine Republik, Prag, Brünn, Aussig,
Pressburg.“ Unsere Konversation setzte sich in einem
Kauderwelsch-English fort. Ich verstand, dass die Jungen
zufälligerweise Führer sein wollen. Nach einem zu viel gezuckerten
Tee kam die Zeit zum Abschied. Die Freunde
bekommen eine Feile, Schmirgelpapier, ein T-Shirt, Autosicherungen
und Geld. Ich gebe eine Raspel dazu, ich weiß
gar nicht, warum ich sie überhaupt auf die Reise mitgenommen
habe, doch jetzt kommt sie zur Verwendung. Als Gegenschenk
bekomme ich sechs sicher echt silberne Armbänder.
„Und das hast Du als Geschenke für die Frauen“,
sagt Aziz. Ich antworte, dass ich keine Frauen habe. Nouradin
schließt die Augen , dann guckt er zum Himmel und
sagt: „Inschallah, Jan, du fährst ins Gebirge und dort wohnt
Malika, Aziz‘ Schwester. Aziz wird ernst und erwidert: „Jan,
sie ist beaucoup gazelle“, und dabei spreizt er die Arme soweit
als möglich aus und zeigt Malikas Proportionen. „Du
glaubst ungefähr so…?“ antworte ich und zeichne die Kontur
von Botticellis Venus in der Luft. Es ist doch schwierig,
den Berberstämmen die Kurven der Venus zu beschreiben.
Aziz fragt mich lächelnd: „Do you like fish?“, und macht
zwei senkrechte parallele Striche nah nebeneinander. Ich
liebe keinen Fisch, doch liebe ich auch die fülligen Weichen
nicht, schüttle den Kopf und breite die Arme aus. Aber Jan,
sie beendet jetzt ihr Medizinstudium in Marrakesch, setzt
Ahmed hinzu. Jetzt wende ich träumend die Augen zum
Himmel. Die Vorstellung von einer hübschen Malika, hoffentlich
nicht mit zu viel beaucoup beaucoup, die eine Ordination
als praktische Ärztin in der Stadt Teltsch hat, wäre
nicht so schlimm. Ich werde im Atelier schaffen und Malika
das Geld verdienen. Hmm. Für die Reise erhalte ich eine
kopierte Karte des Hochgebirges mit der Wegbeschreibung
nach Imlil, wo ich Malika treffen sollte.
Nach zwei Tagen Skifahren in der Höhe von 3500 Meter,
auf einer vier Kilometer langen, nicht gepflegten Piste des
Königs, entscheide ich mich, Malika zu besuchen. Ich starte
früh bei Tagesanbruch, Schnee kracht unter den Füßen,
ich gehe hinunter in das Tal. In den letzten Tagen habe ich
auf Hygiene ein bisschen verzichtet, ich habe also Seife und
Sachen zum Umziehen bei mir. Ich finde einen geeigneten
Wasserfall, das Wasser kommt von dem Gipfel, wo ich gestern
Ski gefahren bin, und ich nehme ein sehr erfrischendes
Bad und setze meinen Weg Richtung Imlil fort. Nach
ungefähr fünf Stunden bergauf und bergab treffe ich drei
ältere Frauen. Ich frage nach Imlil und sie zeigen mir in Zeichensprache
etwas wie: nach unten in das Tal, dann nach
oben zum Gebirgskamm, nach unten in das Tal, nach oben,
unten und dann hinter dem dritten Gebirgskamm – dort ist
es. Meiner Einschätzung nach macht das eine Wanderung
von zwei Tagen. Ich entscheide mich, zurück zum Auto zu
gehen, komme nach Einbruch der Dunkelheit an und am
nächsten Tag verlasse ich die Berggipfel. Der Weg führt
wieder nach Assni. Auf dem Marktplatz treffe die alten Bekannten,
die alle zu mir streben: „Also Jan, was ist, hast du
Malika gesehen? Ich verneine, da der Weg nicht vier Stunden
je nach ihren Berechnungen, sondern ca. 60 Stunden
gedauert hätte. Jan, du hast ein Auto und über den Pass
können wir in einer Stunde da sein und Malika kocht uns
doch was und du siehst, was für eine Köchin sie ist. Ich kaufe
also 1 kg Rindfleisch und Gemüse. Aziz sitzt auf dem Beifahrersitz.
Nouradin und Ahmed liegen auf meinem Bett.
War die Straße zum Atlas schon extrem gefährlich, so ist
dieser Weg nicht mehr als Straße zu bezeichnen. Ich fahre
im ersten Gang, immer wieder auch mit der Reduktion.
Wir treffen einen Lastwagen, mit Strohballen beladen, auf
denen ca. 15 Personen sitzen. Der Fahrer deutet mir, zum
steil abbrechenden Wegrand zu fahren, damit er besser
durchfahren kann. Ich lehne so einen Hasardspiel ab und
fahre lieber 80 Meter zurück, zu einem Platz, wo man ausweichen
kann.
Wir kommen in Imlil an und in der Tür des Hauses, wohin
uns Aziz bringt, grüßt uns eine korpulente Frau mit schmutzigem
Kind. Die Jungen machen nichts, Aziz ergreift die Initiative
und fängt an zu kochen. Wir sitzen draußen auf dem
Dach des Ziegenstalls mit einer schönen Aussicht ins Gebirge.
Ich bewundere die Elektroleitungen. Die Steckdose
wächst irgendwo vom Inneren eines mächtigen Nussbaumes
heraus, und der wächst wiederum durch das Flachdach
des Ziegenstalls. Allah fügt bloß die Sachen zusammen auf
dieser schönen Ziegenterrasse, in Harmonie und Einklang.
Es stört ihn nicht, dass da ein Ungläubiger und drei Moslems,
die am liebsten Bier und Sliwowitz zum Abendessen
möchten, nachtmahlen. Ich bin ein bisschen traurig. Malika
ist nicht da. Ich frage nach ihr. Ahmed zeigt mit der Hand
auf die Frau und sagt: „Jan, sie ist auch Malika, do you like?“
„No, I don´t like“, meine Antwort. Ich lerne stattdessen die
örtliche Spezialität Tadjine zu kochen. Die Rückfahrt nach
Assni verläuft schweigend. Nouradin lädt alle zu ihm nach
Hause zum Tee ein. Unüberlegt nehme ich eine schöne
Messingschale in die Hand, die auf dem Tisch steht. Dann
gehen wir wieder zu Aziz zum Tee und Nouradin bringt die
Schale mit. Aus ihrer Rede geht hervor, dass sie für den
Ausflug zahlen möchten. Ich lehne ab, da das Ziel und der
Sinn der Reise nicht erfüllt sind. Die Jungen stimmen zu und
argumentieren, dass sie nicht gewusst hätten, dass Malika
nicht dort sei und dass dort kein Empfang ist, sodass sie
nicht telefonieren konnten. Aziz: „Jan, Nouradin will heiraten
und soll sich der Familie vorstellen gehen, Datteln, Feigen
und ein Geschenk für die Braut holen. Er soll eine neue
Unterhose kaufen. Jan, es würde ihm zustehen, seit einem
Monat raucht er kein Haschisch mehr.“ Meine Antwort war,
dass ich ihm keine Braut kaufen kann. Eine Braut kostet je
nach Ansehen der Familie von 4000 bis 20000 Dirham, also
8000 – 40000 Kronen. Es ist für europäische Verhältnisse
nicht so viel. Ich kaufe also die aus Messing getriebene
Schale, deren Preis ich auf ein Drittel herunterhandle. Beim
Tee frage ich die Jungen nach speziellem Ziegenleder, das
Marokén genannt und zum Buchenbinden gebraucht wird.
Ahmed geht weg und nach einer Weile kommt er mit etwas
zurück, das schon von weitem stinkt, und triumphal legt
er mir das Leder zu Füßen, das ich gratis zu der Schale bekommen
soll. Das Geschenk lehne ich ab, doch Nouradim
rate ich, dass er keine Unterwäsche zu kaufen brauche, er
könne das Ziegenleder um die Hüften binden und er werde
sehr originell sein. Alle lachen. Nachmittags spiele ich mit
Aziz elfjähriger Tochter Sophia. Zusammen zeichnen wir.
Pastellstifte und Skizzenblock lasse ich ihr als Geschenk.
Als Dank tanzt sie mir freudig mit einem schwarzen Tuch
vor. Wir essen wieder Tadjine und dann legen wir uns in
Aziz‘ Salon, der mit mehreren Teppichschichten ausgelegt
ist, schlafen. Morgen früh erwartet mich eine weitere Überraschung.
Aziz: „Jan, du fährst nach Marrakesch und ich
habe gestern Abend eine Nachricht bekommen, dass ich zu
einem Begräbnis gehen soll, und von Marrakesch wäre es
zu dem Ort bedeutend näher. Doch zu jenem Ort ist es bedeutend
weiter, als von Marrakesch nach Assni. Ich stimme
der Reise zur Beerdigung zu und zu meiner Überraschung
steigen noch zwei Schwestern von Aziz in das Auto. Alle
sind feierlich und sauber angezogen. Aziz hat eine weiße
Jelaba und ist schick, außer seinen verdorbenen Zähne. Wir
verabschieden uns im Dorf, wo die Beerdigung stattfinden
wird. Aziz kann sich nicht trennen, traurig guckt er mich an.
Ich verstehe die Situation. „Aziz, du hast kein Geld für die
Rückreise?“ Er stimmt mit niedergeschlagenen Augen zu.
Ich gebe ihm 100 Dirham. „Aber ich will in einem Monat ein
Foto von Malika im Bikini haben.“ Aziz nickt zustimmend,
obwohl, der Bikini wird ein kleines Problem sein, aber er
wird versuchen, sein Möglichstes zu tun.
PS: Malikas Foto im Bikini habe ich bis heute nicht, doch
gleich nach unserer Trennung war ich überzeugt, dass sich
Aziz mit Nouradin und Ahmed sofort wieder einen verrückten
Ausflug ausdenkt.
—März, 2015 Marokko

Nomade und Socken

Heute ist es Samstag, abends - oder auch schon Montag,
im Februar 2015. Ich verliere mein Zeitgefühl. Ich bin irgendwo
in Marokko in der Wüste. Ich finde doch noch einen
schönen Platz auf einer Hochebene in einer Höhe von
1650 Meter über dem Meeresspiegel. Ich betrachte den
Sonnenuntergang und trinke die letzten Weinreste aus.
Es ist sehr kalt: die Temperatur geht gegen Null. Aber ich
bin nicht alleine, ein Nomade kommt zu mir und zeigt auf
seine alten Gummischuhe. Er ist barfüßig darinnen und es
scheint ihm kalt zu sein. Ich gebe ihm meine wärmsten Socken
und 10 Dirham. Der Nomade stiert in das Auto und
nach einer Weile zeigt er auf meine neuen Bergschuhe der
Marke Bushman, die hinter der Scheibe sind. Ich erinnerte
mich an das Sprichwort über den gereichten kleinen Finger
und lehne brüsk ab. Diese Schuhe waren auch für mich
nicht billig. Ich erkläre also dem Nomaden, dass ich keine
anderen mehr habe. Der Nomade geht weg zu seiner Herde
und ich fahre in das Tal hinunter.